Dopadový kráter, nebo propadliště po supervulkánu?
Při prvním pohledu vypadá region na nejnovějším snímku pořízeném meziplanetární sondou Mars Express jako by byl pokrytý dopadovými krátery. Ovšem detailnější pohled naznačuje, že největší objekt mezi nimi může skrývat velmi „výbušné“ tajemství: možná jde o pozůstatek dávného supervulkánu.
Snímky pořídila sonda ESA Mars Express pomocí stereokamery s vysokým rozlišením dne 26. listopadu 2014 a zaměřují se na objekt Siloe Patera v oblasti Arabia Terra na Marsu.
Siloe Patera se skládá ze dvou velkých kráterů nacházejících se blízko středu hlavního barevného snímku. Vnější okraj má rozměr zhruba 40 krát 30 kilometrů a v nejhlubším místě dosahuje kráter hloubky 1750 metrů pod okolní terén.
Mnozí vědci věří, že Siloe Patera a mnoho podobných útvarů v Arabia Terra jsou kaldery po propadu vulkánů. Ovšem ne ledasjakých vulkánů: pokud je domněnka správná, mohlo by jít o martovské supervulkány.
Na Zemi je supervulkán definován jako sopka, která je schopná během jediné erupce vyprodukovat 1000 krychlových kilometrů vulkanického materiálu. Je to tisíckrát více, než při „normálních“ erupcích a dostatečně výrazné, aby se zasloužilo o změnu klimatu. Příkladem pozůstatku po podobné události může být Yellowstonská kaldera ve Spojených státech.
Supervulkány vznikají ve chvíli, kdy je žhavá magma uvězněná pod povrchem, což následně vede k jejímu natlakování. Nahromaděná síla se náhle uvolňuje, a proto nenavršuje materiál jako třeba v případě hory Olympus Mons. Supervulkány je proto těžké identifikovat, zvláště pak o milióny nebo dokonce miliardy let později.
Ovšem množství nepravidelně tvarovaných kráterů detekovaných v oblasti Arabia Terra může představovat rodinu historických kalder coby pozůstatků po supervulkánech.
Siloe Patera představuje právě takový příklad. Je charakterizována dvěma depresemi s prudkými stěnami, vlastnostmi naznačujícími kolaps a nízkým topografickým profilem. Dvě deprese mohou představovat dvě různé eruptivní epizody během kolapsu poté, co byla uvolněna natlakovaná magma. Stejně tak ale může jít o důsledek něčeho jiného: putování magmatu pod povrchem.
Pro srovnání: dopadové krátery se vyznačují znaky jako je třeba středový pahorek, zvýšené okraje kráteru nebo vyvržený materiál v okolí. Dopadové krátery jsou v inkriminované oblasti velmi časté: čítankové příklad můžeme nalézt u dvou kráterů, které jsou „nalepené“ na sobě nad Siloe Patera, a u velkého kráteru úplně vpravo na scéně. Každý z nich vykazuje středový pahorek, terasovité stěny a vyvržený materiál v okolí.
Dopadový kráter s poměrem hloubky k průměru srovnatelný se Siloe Patera by měl tyto znaky také vykazovat – s výjimkou případů, kdy má kráter za sebou rozsáhlou erozi nebo změnu – ovšem nevykazuje.
Při detailním pohledu na Siloe Patera, jak ukazuje perspektivní pohled, můžeme vidět množství menších kráterů a vpustí, které jsou zasazené do zdí a částečně spadají do deprese. Významný útvar připomínající údolí se nachází v popředí: depresi na jedné straně dělí.
Údolí, společně s početnými dalšími menšími krátery v bezprostřední blízkosti, se zdá být materiálem z dolního levého rohu kráterů, což může být jak vyvržený materiál, tak vulkanický tok.
Pokud jde o vyvržený materiál, pak jeho asymetrická distribuce může být vysvětlena obligátním dopadem meteoridu nebo selektivní erozí povrchu. Alternativně ovšem může jít o produkt lávového toku z této části kaldery.
O oblasti Arabia Terra je již z dřívějška známo, že se skládá z jemnozrnných vrstvených materiálů obsahujících sulfáty a jíl. O původu materiálu se vedou dlouhé debaty, nicméně nejpravděpodobnějším vysvětlením se dnes jeví původ z lávy a prachu ze sopečných erupcí.
Aby byly všechny záhady oblasti objasněny, bude potřeba dalších dat a snímků ve vysokém rozlišení – možná dokonce i průzkum hornin přímo na místě. Protože plyny uvolněné při výbuchu supervulkánu musely mít zásadní vliv na klima celé planety, jde o velmi důležitou otázku.
