5 duben 2012

Nejnovější zveřejněné snímky pořízené sondou ESA Mars Express odhalují na úbočí jedné z největší sopek ve sluneční soustavě řady „řetězcových prohlubní“. Podle toho, jakého jsou tyto útvary původu, mohou být zajímavým cílem pro hledání mikrobiálního života na Rudé planetě.

Snímky byly získány 22. června 2011, přičemž je na nich Tractus Catena v kvadrantu Arcadia: jde o část rozlehlé oblasti Tharsis. Oblast je význačná velkým množstvím vulkánů, kdy tři z nich jsou společně známé pod názvem Tharsis Montes. Na severu je Alba Mons (známý též jako Alba Patera), což je jedna z největších sopek ve sluneční soustavě – jak podle rozlohy, tak podle výšky.

Tractus Catena je na jihovýchodním křídle Alba Mons a řetězce prohlubní vyskytující se v tomto regionu jsou řady kruhových děr, které se vytvořily kolem míst zlomu v martovské kůře.

Řetězcové prohlubně přitom mohou být vulkanického původu. Láva proudící z vulkánu na povrchu ztuhne, přičemž pod ní zůstává komín další rozžhavené lávy.

Jakmile vulkanická aktivita skončí, láva se stáhne a komín se vyprázdní – tím vytvoří podzemní dutinu. Po čase může stop této dutiny zkolabovat, což na povrchu zanechá právě kruhovou prohlubeň. Stopy podobných událostí starých miliardy let najdeme i na Zemi (úbočí sopky Kilauea na Havaji) nebo na Měsíci (Hadley Rille; místo, které navštívila výprava Apollo-15 v roce 1971).

Řetězcové prohlubně ale mohou být také způsobené prasklinami v martovské kůře, které mohou vést k sérii paralelních propadů.

Ovšem nejdramatičtější scénář předpokládá působení podzemní vody. Na Zemi známe několik podobných případů například v karstových oblastech. To je německé označení pro oblast rozkládající se ze Slovinska do Itálie, kdy byl tento fenomén poprvé studovaný.

Mezi nejznámější příklady na Zemi patří slavné „cenote“ na yukatánském poloostrově v Mexiku. Tyto hluboké přírodní prohlubně vznikají, když dojde ke kolapsu vápencového povrchu podemletého podzemní vodou.

Tato hypotéza by byla rozhodně nejzajímavější v kontextu pátrání po mikrobiologickém životě na Marsu. Pokud jsou s prohlubněmi skutečně spojené podzemní systémy s vodou, mikroorganismy chráněné před tvrdými podmínkami panujícími na povrchu by zde mohly přežít.

Výsadkové moduly na Marsu totiž na povrchu naměřily radiaci 250krát vyšší, než na Zemi – což je zároveň dvojnásobná hodnota, než jaké jsou vystaveni astronauti pracující na Mezinárodní kosmické stanici. Proto právě jeskyně mohou být do budoucna považované za případné úkryty pro kosmonauty, kteří se na Mars vydají a kteří budou potřebovat ochranu před silnou radiací na povrchu.

Ale ať byly řetězcové prohlubně zformované jakýmkoliv způsobem, opět se ukazuje, jak podobné jsou geologické procesy na Marsu a na Zemi. A že studiem vzdálených světů vlastně nejlépe poznáváme ten náš.