Z vesmíru byly pozorovány známky tání permafrostu
Družice mají možnost sledovat ve vysokém detailu velké plochy severních zemí, a tak zaznamenaly tající permafrost. Ten uvolňuje skleníkové plyny do oblasti Arktidy, čímž násobí efekt klimatických změn.
Permafrost je země, která zůstává na teplotě nula stupňů Celsia nebo pod ní nejméně dva po sobě jdoucí roky. Obvykle na ni můžeme narazit v severských oblastech, jako je Aljaška, Sibiř nebo sever Skandinávie. Anebo ve velkých výškách: v Andách, Himalájích či Alpách.
Přitom zhruba polovina světových podzemních zásob organického uhlíku se nachází právě v oblastech severního permafrostu. Což mimochodem představuje více než dvojnásobek uhlíku nacházejícího se v atmosféře ve formě skleníkových plynů jako jsou oxidy uhlíku a metan.
Dopady klimatické změny jsou přitom nejzásadnější a nejviditelnější právě v oblasti Arktidy, kde se permafrost začíná rozpouštět. Při tom ovšem uvolňuje do atmosféry skleníkové plyny, čímž násobí dopady klimatických změn.
Ačkoliv samotný permafrost není možné přímo z vesmíru pozorovat, můžeme měřit jiné faktory: například teplotu povrchu, zemský pokryv nebo sněhovou pokrývku. Stejně jako třeba soli v půdě nebo terénní změny.
Využití satelitních pozorování, jako například dat z družice ESA Envisat a dalších satelitů dálkového průzkumu Země společně s intenzivními pozemními měřeními umožňují komunitě zkoumající permafrost získat kompletní přehled o něm od lokálního do globálního rozměru.
„Kombinace pozorování přímo v terénu společně s dálkovým průzkumem a klimatickými modely posunuje naše pochopení komplexních procesů odehrávajících se v oblastech permafrostu a zlepšení našich budoucích prognóz klimatického vývoje,“ vysvětluje doktor Hans-Wolfgang Hubberten, vedoucí výzkumného týmu při Institutu Alfreda Wegnera (Německo) a prezident Mezinárodní permafrostové asociace.
Minulý měsíc se více než šest desítek vědců specializujících se na permafrost a dálkový průzkum Země sešlo na Třetím workshopu pro uživatele týkajícího se permafrostu na Institutu Alfreda Wegenera v Potsdamu (Německo). Zde diskutovali nejnovější poznat v oboru.
„Již nyní dostupná satelitní data týkající se permafrostu poskytují výzkumník naprosto unikátní pohled na tento fenomén a umožňují jim modelovat scénáře v oblasti klimatu nebo hydrologie, které dodnes nemohli,“ vysvětluje doktor Leonid Bobylev, ředitel Nansenova střediska v Sankt Petěrsburgu.
„Zcela logicky ovšem pro studium klimatických změn – a stejně tak pro ověření vytvořených klimatických modelů – je nezbytné získat mnohem delší řady dat z družicových pozorování.“
„Proto by nyní provedená měření permafrostu měla pokračovat i v budoucnu – a stejně tak bychom se měli z disponibilních satelitních dat pokusit doplnit řadu do historie.“
ESA bude pokračovat v monitorování permafrostu s pomocí observatoře Envisat, na kterou pak naváže řada družic Sentinel připravovaná v rámci programu GMES (Global Monitoring for Environment and Security).
