Vakuové zkoušky přiblížily družice Galileo ke startu
Dvě budoucí družice systému Galileo byly v rámci testování vystaveny podmínkám vakua i teplotním extrémům – a jsou tak plně připravené na start, který je plánovaný na 28. září 2012.
Čtvrtá družice systému Galileo dokončila dvacetidenní testování ve vakuové komoře továrny Thales Alenia Space Italy v Římě počátkem června. Třetí družice má tuto proceduru již za sebou: absolvovala ji v květnu.
„Tyto dva satelity jsou prakticky shodné s prvním párem Galileo, který se dostal do vesmíru loni 21. října,“ vysvětluje expert ESA Nigel Watts.
„Proto nemusíme provádět úplné kvalifikační testy, protože z práce družic na oběžné dráze víme, že tyto fungují přesně tak, jak jsme očekávali.“
„Namísto toho jsme prováděli pouze akceptační zkoušky: kontrolu kvality, funkčnosti a připravenosti na start.“
Provedené testování představovalo umístění každé družice do vakuové komory: z ní byl vypumpovaný vzduch a satelit byl následně ohříván a ochlazován, zatímco musel pracovat.
Ve vesmíru není žádný vzduch, který by reguloval teploty, takže zatímco část družice vystavená přímému slunečnímu záření se extrémně ohřeje, část ve stínu nebo odkloněná od Slunce neméně extrémně chladne. Kritické systémy družice je pochopitelně potřeba před podobnými výkyvy chránit.
„Abyste získali představu, tak třeba teplota laserového zpětného odrážeče na vnějším plášti družice Galileo dosáhla při testování mínus 110 stupňů Celsia,“ vysvětluje teplotní technik programu Galileo Guido Barbagallo.
„Naproti tomu třeba zesilovače byly zahřáté na plus čtyřicet stupňů Celsia.“
Podobně jako většina družic, tak i satelity Galileo využívají celou řadu metod k udržení svého teplotního rozpětí. Mezi ně patří několik vrstev izolace, ohřívače, důmyslný systém rozvodu tepla pomocí potrubí s amoniakem nebo radiátory mající za úkol vyzařovat přebytečné teplo do okolního vesmíru.
Vodíkové hodiny, které jsou srdcem družic Galileo, jsou přesné tak, že mají maximální odchylku jedné sekundy za tři milióny let.
Aby této přesnosti bylo dosaženo, musí se nacházet v extrémně stabilních teplotních podmínkách. Jejich teplota se nesmí změnit o více, než jeden jediný stupeň: to je ale maximální odchylka, v praxi se v jejich případě dosahuje výkyvu o desetinu stupně.
„Pasivní vodíkové hodiny jsou umístěné na tři milimetry silné hliníkové desce, která pomáhá udržovat jejich teplotu. Přebytečné teplo je vyzařováno pomocí radiátorů umístěných na vnějším povrchu družic,“ dodává Guido.
Atomové hodiny a jejich nosná deska jsou zabalená do mnohavrstvé izolace a připojené k horní ploše družice, která je trvale odvrácena od Slunce.
