Odkaz Titaniku dosáhl vesmíru

Frederick Fleet měl nevděčnou úlohu, když byl v kritické noci 14. dubna 1912 na hlídce. Informace, které hlásil, byly jedinými, s nimiž mohl kapitán Edward John Smith počítat při navigaci lodi skrze tyto nebezpečné vody.

Jedním z nejdůležitějších důsledků vyvozených ze zkázy Titaniku bylo ustanovení Mezinárodní konvence pro bezpečnost života na moři a stejně tak založení Mezinárodní ledové hlídky (International Ice Patrol, IIP).

Dnešní role IIP je v monitorování ledovců a vydávání varování o nebezpečných zónách na základě jejich směru putování a modelů tání.

V kteroukoliv chvíli jsou v arktických vodách desítky tisíc ledovců. Úkolem IIP je určit množství těch, které se vydají jižním směrem na lodní cesty v severním Atlantiku, které spojují Evropu s hlavními přístavy ve Spojených státech a Kanadě.

Dodnes přitom žádná z lodí, která se řídila varováními vydanými IPP a vyhnula se „ledovcovým zónám“, se s ledovcem nesrazila.

IIP nejprve shromažďovala data z námořních lodí, které do nebezpečných oblastí vysílala na patroly. Po druhé světové válce přešla na letecký průzkum. Letecká data zůstávají dodnes hlavním zdrojem informací, ale IIP se snaží poměrně drahé lety v polárních oblastech nahradit – a tak se do oblasti její pozornosti dostávají satelitní pozorování.

„IIP dnes využívá družicových radarových snímků jako doplňkového zdroje informací ke svému leteckému průzkumu. Přitom očekává, že satelity by měly v budoucnu hrát čím dál významnější roli,“ uvádí hlavní vědec IIP, doktor Donald L. Murphy.

„Především start nové generace pozorovacích družic, které jsou známé jako Sentinel-1, bude znamenat dramatické zvýšení dostupnosti radarových dat a sníží potřebu přeletů v oblastech, které spadají do působnosti IIP.

„Vysoké rozlišení budoucích radarových snímků navíc bude znamenat zlepšení schopnosti detekce menších ledovců.“

Radary na družicích jsou mimořádně vhodné pro monitorování ledovců, protože mohou svá pozorování provádět bez ohledu na počasí nebo denní dobu – tedy i přes mraky nebo v noci.

Možnost využití družic pro sledování ledovců přišla poprvé na pořad dne poté, co se v roce 1992 vydala do vesmíru observatoř ESA ERS-1 s radarem na palubě.

Zkoumání možností využití satelitů pro detekci ledovců pokračovalo v devadesátých letech minulého století, ale skutečné demonstrace možností přišly až s rozjezdem programu GMES (Global Monitoring for Environmental Security).

Už od roku 2003 spolupracuje kanadská výzkumná a vývojová firma C-CORE s IIP, aby v rámci GMES vyvinula nové detekční metody ledovců na radarových snímcích.

Rozlišení mezi loděmi a ledovci pouze na základě radarových snímků představuje značnou výzvu, ale C-CORE, IIP a další již dnes tvrdě pracují na metodách, které by měly spolehlivost celého procesu výrazně zvýšit.

Družice Sentinel-1 se coby součást programu GMES chystá na start v roce 2013, přičemž se bude pohybovat po dráze, na níž je schopná pokrýt celou Arktidu každých 24 hodin. Díky tomu bude hrát v monitorování ledovců významnou roli.

Doplňovat ji budou data ze stávající mise CryoSat-2 a budoucí Sentinel-3, které se zaměří na extrémní vlastnosti ledu.

Další družice ESA Envisat, která také používala radar pro sledování ledovců, se aktuálně potýká s technickými problémy a je mimo provoz.

Aby nedošlo k nenahraditelné ztrátě v kontinuitě cenných dat, aktivovala ESA dříve podepsanou dohodu s Kanadskou kosmickou agenturou a nejdůležitější potřeby svých uživatelů pokrývá daty z družic Radarsat-1 a Radarsat-2.