Voláme Zemi, tady je kosmická stanice – slyšíte nás?

Zůstat v kontaktu se Zemí je důležité i pro morálku posádek. Kosmonauti mohou zůstat ve vesmíru šest měsíců nebo i více – a samozřejmě je zajímá, co se děje s jejich rodinami nebo přáteli.

Kosmonauti na prvních orbitálních stanicích byli odkázáni na standardní rádiovou technologii, která jim umožňovala hovořit s lidmi na Zemi. Tato technika je prověřená a dobře známá, ale má jednu zásadní nevýhodu. Aby ji bylo možné použít, musí mít kosmická stanice přímou viditelnost na přijímací stanici na Zemi, jinak není možné přijímat a vysílat signály.

Kosmonauti na palubách ruských stanic Saljut a Mir byli často odříznuti od jakékoliv komunikace i devět hodin. Měli sice k dispozici pozemní stanice a komunikační lodě pro přenos vysílání, ale nebylo jich dost k tomu, aby zajistily nepřetržité spojení.

První kosmonauti pak dostávali jen nahrané zprávy od svých rodin. Stejně tak i oni své zprávy pro rodiny nahrávali, aby je pak bylo možné později odeslat na Zemi.

V době, kdy byl kosmonaut ESA Reinhold Ewald na ruské stanici Mir, bylo možné hovořit s rodinou jen ve chvíli, kdy se stanice nacházela nad řídícím střediskem ESA v německém Oberpfaffenhofenu.

Kontakt byl možný jen v případě, že stanice Mir letěla přímo nad střediskem, což představovalo v nejlepším případě deset minut konverzace.

Praskání statické elektřiny a výpadky ve spojení byly přitom na denním pořádku. Jak Reinhold Ewald vzpomíná: „Prostě jsme jen drželi palce a doufali, že to zrovna dnes bude fungovat.“

„Rozhodně jsme neměli takovou úroveň pohodlí, jakou si užívají dnešní kosmonauti na Mezinárodní kosmické stanici. Kdykoliv si zamanou, mohou uskutečnit spojení nebo napsat či přijmout e-mail.“

Dnes skutečně mají kosmonauti na kosmické stanici přístup jak k elektronické poště, tak k sociálním médiím. Už kosmonaut ESA Paolo Nespoli pravidelně zveřejňoval na svých osobních stránkách nádherné obrázky Země – a jeho kolega André Kuipers v této tradici úspěšně pokračuje.

Kosmonauti jsou naštěstí chráněni před spamem, tedy nevyžádanou elektronickou poštou. Jen e-maily od určených odesílatelů se totiž mohou vydat na kosmickou stanici. Rodinní příslušníci pak mají možnost účastnit se pravidelných videohovorů, aby s kosmonauty zůstávali v kontaktu.

„Marsonauti“ na simulované misi ESA na Mars se učili vypořádat s podobnou izolací, jaké budou vystaveni lidé, kteří se do vesmíru vydají na dlouhodobé a vzdálené lety. Například cesta signálu ze Země k Marsu trvá typicky dvanáct minut.

Na konci své 520 dní trvající mise bylo účastníkům experimentu Mars500 umožněno, aby přímo hovořili se svými rodinami. Diego Urbana vzpomíná, jak důležité pro něj tyto hovory byly: „Mít možnost živě hovořit s lidmi znamená strašně moc. Je to ten nejlepší dárek, jaký můžeš dostat.“

Je velmi snadné zapomenout na rychlost rozvoje technologií. Prarodiče dalšího „marsonauta“ Romaina Charlese mu připomněli, kolik týdnů trvala před šedesáti lety komunikace pomocí klasické papírové pošty se vzdálenými příbuznými. „Toto připomenutí mi uvedlo naši dvanáctiminutovou komunikační prodlevu do trochu širších souvislostí, než v jakých jsem ji vnímal dříve,“ uzavírá Romain.